neděle 24. června 2018

Jak jsem uběhla svůj první půlmaraton

Je září roku 2010, jsem v prváku na gymplu, hodina tělocviku. Plánem bylo běhat štafetu ve družstvech, kdy každý uběhne půl kilometru. 500 metrů. Běžela jsem naráz se spolužačkou z druhého týmu, která byla zvyklá chodit pravidelně běhat. Hned od startovní lajny nasadila neuvěřitelné tempo, já se ji samozřejmě chtěla držet, tak jsem taky zabrala. Po půlce vzdálenosti mě tak šíleně píchalo v boku, funěla jsem jako parní lokomotiva a s velkým přemlouváním jsem doběhla zbylých 250 m. O běhu jsem už nikdy nechtěla slyšet.

Za rok a půl jsem začala běhat dobrovolně. Začínala jsem na 3 kilometrech a prokládala běh chůzí, ale už jsme u běhu zůstala a stal se neuvěřitelnou láskou. 

I tak jsem se dlouuuuho odhodlávala přihlásit na půlmaraton, ale konečně jsem se zúčastnila půlky v Olomouci. A díky RunCzech jsem pro vás uspořádala i výzvu a následně soutěž, kterou vyhrála usměvavá Markétka, která původně běžela na 2 hodiny a 25 minut, nakonec si ho zaběhla za úžasný čas 2 hodiny a 8 minut!!!

Markétka: "Na začátku při Vltavě jsem si i pobrečela, jak mě to dojalo. Atmosféra během závodu byla úžasná, neskutečně mě nabíjelo plácat si s dětmi podél trasy." 

A jaký to teda bylo?

Vyběhly jsme s Andy a Bárou společně za vodiči na 1 hodinu a 40 minut, což bylo jasný, že bych neuběhla, ale kvůli startování, kde je šílený mumraj lidí, jsme šly víc dopředu a raději trochu "spadly".

Prvních 5 km se běželo tak krásně a lehce, že jsem měla pocit, že snad ani neběžíme. Držely jsme průměrné tempo 5:30. Přemýšlela jsem jestli je to tempo akorát, ale běželo se prostě dobře.

Další pětka taky uběhla v pohodě. Pořád jsem se cítila dobře, nohy ani nic jiného nebolelo, sil bylo dost. Tempo jsme držely pořád nějakých 5:35.

Na 11. km si Andy musela odskočit na záchod, protože před závodem vypila velký filtrovaný kafe. :D Tak jsem hooodně zpomalila, abychom i dál běžely společně. Bára si krásně držela své tempo a oddělila se od nás. Nakonec doběhla svůj 1. půlmaraton v čase 1:58 - whaaat?! - neuvěřitelný výkon, velká gratulace.
Zachvilku jsme Andy viděla, tak jsme se spojily a zase zrychlily. To mi neudělalo úplně dobře, ale do půl kilometru jsme se s tím srovnala a běželo se zase líp.

Na 12. km se ozvalo koleno. Jen trochu, spíš jako: "Andy, máš pravý koleno, nezapomeň.", to zažil asi každý běžec-neběžec.

Na 15. km se začalo ozývat hlasitěji, ale 6 kiláků do konce? To už se tam i doplazím. A pořád jsme držely tempo pod 5:40 a běh šel pořád docela dobře.

Na 18. km jsem začala hrozně zpomalovat. Uběhly jsme ho za 6:02, 19. km už za 6:29 a 20. za 6:32. Koleno bolelo, ale pořád tak, že se dalo běžet. Kdyby byla bolest příliš velká závod bych UKONČILA, zdraví je důležitější. Vzdálenost byla cítit i na lýtkách, které začaly tuhnout (asi i kvůli tomu zpomalení) a říkala jsem si, že tohle už teda nikdy, že jsem spíš holka na běhání v lese. 
Andy byla skvělá! Běžela krok přede mnou a táhla mě, povzbuzovala a prostě tam se mnou byla. Hrozně si toho vážím, myslím, že bych závod dokončila i bez Andy a její úžasné podpory, ale možná bych poslední 2 kilometry šla. Asi určitě bych je šla.

A konečně poslední kilometr a pár metrů. To už tam dáš. Najednou začali kolem probíhat ostatní běžci, kteří v cíli zrychlovali, já pořád stejně (6:30).

Posledních 200 metrů, cíl přímo před námi. Najednou jsem zabrala, samotnou mě překvapilo, jak jsem se rozeběhla a že jsem na cílovce pár lidí předběhla. Andy hned za mnou. Čas 2 hodiny a 4 minuty, jsem děsně spoko!

Euforie!! Objetí, opřít se na 2 sekundy o Andy, abych ulevila koleni a šupito pro medaily, vodu a banán. :D

V průběhu jsem si říkala, že už nikdy, ale v cíli se nikdy okamžitě změnilo v "brzy". Je to skvělý, překonáte se, trpíte, přejete si být v cíli a najednou tam jste a hned zase víte proč běháte a proč je to tak boží.
Atmosféra půlmaratonu je neskutečná, na trati jsou lidé, kteří vám fandí, povzbuzují, chtějí si s vámi plácnout. Vůbec nevadí, že je neznáte a oni vás, stejně tam jsou. Pro všechny. A všichni  tam jsou prostě boží, vodiči, ostatní běžci, "fanoušci", organizátoři. Vážně to stojí za to!

A kdyby vás zajímalo, jak dopadl usměvavý sympaťák z úvodní fotky, tak Erik si udělal osobáček na 1:38, to je výkon co? :)



Ještě jednou moc děkuju RunCzech za skvělej závod, organizaci, milý rozhovor ještě před během. Prostě za to, že je a dělá tyhle skvělý závody, který nejsou o závodění, ale o lásce k běhání!

A co vy, už jste půlmaraton běželi nebo se na něj chystáte?
A. ❤

5 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Já to právě také pořád odkládala a fakt to stojí za to, moc nepřemýšlet a přihlásit se.:)

      Vymazat
  2. Krásná práce :) Já bych po uběhnutí musela jít celou tu trasu pozpátku a najít svoje plíce :D Aknelmka

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky sepsané :) Taky jsem chtěl zkusit půlmaraton, takže to vidím, že půjdu otestovat i vlastní kolena, zatím asi tréninkově a pak na nějaký takovýto závod :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za přečtení a Váš komentář!